Deník

Skandinávie 12.7. - 1.8.2004

Den 1., Po 12.7.2004

Přejezd Německa.Nuda.Spousta větrných elektráren, dvě zácpy, jednou jsme zabloudili a na cestě z Berlína do Roztocku tři čerstvé bouračky. Trajekt Sassnitz-Trelleborg za €90 odjížděl ve 22:30.

Den 2., Út 13.7.2004

02:30 vjíždíme na Švédskou půdu. Po několika kilometrech na V zajíždíme k lesu.Když stavíme stan, už je světlo.
Vybatolili jsme se v 11:30. Před námi opět cesta dlouhá přes 600km. Zase větrné elektrárny. A krávy. V Kåseberga šutry ve tvaru lodi (Ales Stenar), mezi nimiž se pasou krávy. Ve Filedalenu velký kulový...až na krávy. V Ludarödu vodopádek a "náš jetel". A pochopitelně krávy. A pak už přes Kristianstad na Kalmar. Po cestě byl ještě NP Eriksberg, park nesmírně zajímavý, ale ještě nechutněji drahý (300:- / os), takže jsme se tak akorát podívali na bránu. Most z Kalmaru na ostrov Öland byl naštěstí zadarmo a pohled na západ slunce taky. Večer trávíme v jižní části ostrova v příjemné společnosti několika stovek komárů.

Den 3., St 14.7.2004

Dopoledne jsme strávili v Kalmar Slott. A kolem třetí jsme se vydali zas dál. Cílem byl opět, jako včera, Stockholm. A opět, jako včera, jsme to nestihli. Dojeli jsme jen na předměstí a tam jsme se jali hledat místo pro nocleh. Hledali jsme dvě hodiny, pak nás místní poslali na smetiště. Hledali jsme ještě hodinu, nakonec jsme se potupně vrátili na dálnici a pár kilometrů zpátky, ven z obydlené oblasti. Spát tedy jdeme zase o půlnoci. Venku je ještě světlo.

Den 4., Čt 15.7.2004

Vstali jsme do slunečného rána, po snídani se ještě zašli podívat na nedaleké pohřebiště ve Skårby a chvíli po deváté už jsme byli na cestě.
Ve Stockholmu bylo akorát příšerné vedro a stovky odporných lidí, jinak nic.
19:40 - duha.
19:41 - druhá duha!
Dnešní konečná je u jezera Långsjön poblíž Hudiksvallu, kde se opět shledáváme se svými milými okřídlenými přáteli.

Den 5., Pá 16.7.2004

Celý den jedeme po E4 na sever, až k večeru odbočujeme v Piteå na silnici 374 a jedeme podél řeky Piteälv k vodopádu Storforsen (největší ve Švédsku). Pak ještě na Fälforsen a spát.

Den 6., So 17.7.2004

Po včerejším dlouhém dnu spíme do 11:00. K snídani už skoro nic není. Vracíme se po silnici 94 na pobřeží a míříme na Finsko.
14:07 potkáváme protijdoucího lyžaře (na kolečkových lyžích, no...)
14:03 potkáváme protijdoucí kačeny.
14:16 potkáváme protijdoucí Finskou hranici.
17:59 - slavnostní překročení 66,5-té rovnoběžky (v Napapiri u Rovaniemi)
18:03 - druhé překročení 66,5-té rovnoběžky (66°32'35") - sháníme certifikát. Díky časovému posunu +1hod jsme to ale o pět minut zmeškali.
Po chvíli jízdy dál zastavujeme na koupání a kousek dál (nezvykle brzo) sjíždíme z E75 a vybíráme dnešní nocležiště. Komárů víc než kde jinde. Večer si vyprávíme veselé historky z natáčení a spát jdeme řádně znervózněni možnou návštěvou medvědí rodinky. Z mé misky nikdo nejedl.

Den 7., Ne 18.7.2004

Kolem jedenácté hodiny (dvanácté zdejšího času) vyrážíme dál na sever. Už tu nejsou všude krávy, jako ve Švédsku, ale zas tu jsou všude sobi. Od jedné pumpy jsme museli vyhnat celé stádo, abychom mohli natankovat. Mimochodem, pumpy s obsluhou tu asi neznají, i bankovky se cpou automatu. A je to první země co znám, kde domluvit se se strojem bylo těžší než domluvit se s člověkem.
Kolem čtvrté obědváme u jezera Inarijärvi. Pak ještě pozorujeme dalekohledem protější břeh a nakonec po krátkém váhání lezeme do úžasně čisté, ale neméně úžasně studené vody. Takže nakonec odpočívadlo opouštíme zhruba po dvou hodinách. Po osmé hodině přejíždíme hranice Norska a asi po 50km zastavujeme na noc. Filipovo večerní pozorování v přírodě: medvědy nevidno, vlky vidno.

Den 8., Po 19.7.2004

Od komárů prcháme narychlo, dokonce bez snídaně. Snídáme až o 70km severněji, u zálivu Severního ledového oceánu. Komáři tam nejsou, ale zato vítr rve i jídlo od huby.
Na půl cestě z Lakselv do Olderfjord odbočujeme na Kolvik a jdeme se podívat na Trollholmsund. Šutry. V Olderfjordu zjišťujeme, že na Nordkapp nepojedeme - jen vstup na Nordkapp stojí 190 NOK/os (1000 Kč), tunel by stál další 3000 Kč. Takže místo za 7000 na Nordkapp jedeme zadarmo na Havøysund.
Prorazili jsme chadicí potrubí. A možná taky kolo. Potrubí provizorně zalepeno žvýkačkou. Spát jdeme už zase u E6, komárů opět víc než včera. A v trávě leží láhev od české frankovky a obal od Vysočiny.

Den 9., Út 20.7.2004

Zatím to vypadá, že kolo se drží, potrubí taky. A komáři samozřejmě též. Takže zase zdrháme bez placení...totiž bez snídaně. Ve Skaidi kupujeme chleba (23 NOK = 100 Kč) a cestou na Hammerfest snídáme na odpočívadle, kde jsou asfaltové chodníčky i ke košům.
V Hammerfestu nic zajímavého nebylo, zbytečná zajížďka.
16:46 - liška.
V půl šesté obědo-večeře. Při ní se Gomi urazila, protože jí Lucka nepodala česnek - dala ho mně a Gomi ho dostala až ode mne.
Míříme dál po E6, cestou docela hezké vyhlídky do krajiny. Krátká zastávka v Kåfjord, kdysi tisícovém městečku těžícímu měď, teď vesničce se 150 obyvateli.
Kousek dál praskla pneumatika - jiná než ta, o kterou se bojíme. Sranda. Je na vnitřní straně úplně sjetá. Třetí auto zastavuje a půjčuje hever. Takže nakonec jedeme dál, ale s jedním kolem menším a druhým nedůvěryhodným a bez rezervy. Domů asi 4000km.

Den 10., St 21.7.2004

Prší oddech takže oddech nikam. Tečka.

Den 11., Čt 22.7.2004

Prozměnu je dnes obloha bez mráčku, takže vyrážíme dál. Půl hodiny se zdržujeme ještě v servisu pro rezervu a pak už míříme na Storslett a Saraelv. Tam necháváme auto a v 15:00 vyrážíme do NP Reisa. S jedním příšerně těžkým batohem a doprovázeni doslova mraky komárů. Po třičtvrtěhodině chůze po bahnité stezce narážíme na cestu sjízdnou i pro auto. Neradujeme se však dlouho, po čtvrthodince ji zase opouštíme a míříme do divočiny. Stezka se klikatí trávou a kapradím, místy přelézá suťoviště spadající až do řeky, sem tam brodí nějaký ten přítok. V šest se konečně dostáváme na hranici parku. Komáři nás nenechají odpočinout a ženou nás hned dál, přelézáme kameny, brodíme tůně a dokonce i jeden vodopád. Nohy máme mokré nad kolena a přes mračna komárů už skoro nevidíme. Po dvou hodinách chůze parkem potkáváme rybáře a ptáme se, jak je to ještě daleko na boudu Vuomatakka. Asi 2km, říká. Ale to se nám nezdá. Tipujeme tak 2 hodiny chůze. Dáváme se s ním do řeči, věnuje nám cosi proti komárům a nakonec se dokonce nabízí, že nás vyveze k boudě. Vděčně přijímáme a za chvíli nás už úzká rychlá loď veze proti proudu. Za deset minut projíždíme kolem Mollisfossen, 269m vysokého vodopádu, a za dalších deset minut už přistáváme u malé, ale pěkné Vuomatakky. Děkujeme a utíkáme před komáry do boudy. Cesta, i když v závěru pěkně zkrácená, byla vyčerpávající a opravdu hodně drsná. Ovšem nedalo se nic dělat, nechat se vyvézt turistickou lodí by stálo 1200 NOK.
Na boudě hned zatápíme v kamnech, sušíme věci a děláme polévku a pak ještě pečeme darovanou rybu (na zuby nehledíme). Srub je výborně tepelně izolován, a tak už po půl hodince máme vevnitř príma saunu. Větrat se kvůli komárům nedá. Kolem druhé večeříme rybu - je to pstruh duhový, u nás velice vzácný a nejen u nás velice chutný - a pak už jeden po druhém nějakým zázrakem usínáme.

Den 12. Pá 23.7.2004

Vstáváme až kolem jedenácté. Na boudě je stále horko. Ve 12:20 vyrážíme - jen já a Lucie - na Imofossen. Reisaelva a její přítok se tam stékají dvěma vodopády a společně odtékají 50-70m hlubokým kaňonem. Po hodině a půl přicházíme k boudě Nedrefosshytta - ta je větší, ale bývá zamčená a klíče se půjčují dole ve Storslett. Tentokrát tam byli lidé, kteří pak šli chvíli s námi. Přecházíme visutý most, dvacet minut bloudíme v suťovišti a nakonec nacházíme správnou cestu - těsně podle vody. Stezka jde pak tu kolem vody, tu se šplhá po boku údolí. Asi po půl hodině začínáme stoupat do stěny kaňonu. Za další půlhodinu dorážíme konečně k Imofossen. Celkem nám to trvalo tři hodiny, ale stálo to za to. I komárů bylo přes den méně než včera. Zato tři hodiny zpáteční cesty jsou vyčerpávající, ani koupel v jednom z přítoků nepomáhá na dlouho. Kolem šesté jsme konečně zpátky a zvažujeme, co dál. Nakonec se rozhodujeme přespat ještě jednou na Vuomatace, ačkoliv je tam od včerejška pořád ještě vedro. Kolem deváté se nám ale daří stopnout turistickou loď. Chce za svezení dolů 500 NOK, ale nakonec to ukecáváme na 100. Rychle balíme a pak už nás člun unáší třicetikilometrovou rychlostí po proudu Reisaelvy. A tak nás místo zítřejší osmihodinové cesty čeká jen čtyřicet minut kličkování mezi kameny a mělčinami. Místní znají řeku opravdu kámen od kamene. Rveme rychle batoh do auta a prcháme pryč od těch bestií.
Vracíme se na E6 a po nějakých 20km zastavujeme, vaříme večeři a pak už hurá do spacáků. Komárů je tady taky dost, ale ve srovnání s Reisou...

Den 13., So 24.7.2004

Ostré slunce se opírá do stěn stanu a vyhání nás na cestu. Nemáme vodu, tak zastavujeme u vodopádu u silnice. Hned vedle vodopádu však visí cedulka s přeškrtnutou skleničkou. U dalšího vodopádu máme už větší štěstí, odjíždíme s 18l vody a jednou úplně promočenou Lucií.
Čím jsme jižněji, tím víc je na okolních horách sněhu. Divné.
Kousek za Narvikem jsme nuceni použít trajekt přes Tysfjorden. Stál nás 151 NOK, a to jel jen 25 minut.
Po celodenní jízdě autem zastavujeme u jakési bývalé vlečky asi 100km za Narvikem, z informační tabule nás vítá Statskog, společnost vlastnící asi 1/3 Norska. Tachometr ukazuje o 5200km víc než v Praze.

Den 14., Ne 25.7.2004

V sedm prší, v devět už ne a ve dvanáct vstáváme. Kolem silnice opět všude jen stromy, skály a voda. Potoky tu netvoří tolik vodopády, častěji klouzají dolů po odkryté vrstvě. Projíždíme sérií tunelů a v prvním, čtyřkilometrovém, si užíváme dosud nejdelší tmu v Norsku. Sérii přerušujeme odbočkou na NP Rago. Cesta k němu vede pěkným údolím, ale před branami parku začíná pršet, takže nakonec obracíme zpátky.
V 15:52 se vracíme z polárních oblastí zase do normálních zeměpisných šířek.
Polévka ve tři čtvrtě na pět se dá těžko ještě označit za snídani, krom toho na mě nezbyla voda, takže jsem až na trochu suchých ovesných vloček celý den o hladu. Báječná dovolená.
Ve 20:30 jsme oficiálně opustili severní Norsko. Ze sezení v autě mě bolí nohy, zadek, bok, záda a pod hrudní kostí. Príma prázdniny.
K večeři mám polívku, co na ni nevyšla voda. Ostatní mají vepřové, párek, lečo a těstoviny.

Den 15., Út 1.1.1980

V noci je hrozná zima. A zas se mi resetovaly blbý hodinky. Kolem deváté ráno vzdávám pokusy usnout a vstávám. Nastavuji hodinky. Není devět, ale jedenáct. Takže už 36 hodin bez pořádného jídla.
38.
A zas se mi resetovaly hodinky. Krám jeden. Nenávidím je.
Blížíme se k Trondheimu. Nezkrocenou divočinu vystřídala kulturní krajina plná polí, luk a domů. Ikdyž lesů je tu stále spousta.
Ve Stjørdal odbočujeme na E14. Kousek za Hegra v Lerfald je pár čmáranic na skále a cedule, že tu chtějí mít muzeum a že zatím mají jen muzeum virtuální (www.bergkunst.net). Cetou zpátky na E6 ještě odbočujeme klikatou silničkou na Hegra festning - pevnost z roku 1910, vytesanou částečně ve skále. Využili ji i v roce 1940, ale odnesla to, chudinka. Prší, ale pod zemí to tolik nevadí.
Kousek před Trondheimem nás zkásli o 25 NOK, ani nevíme za co.
U Støren odbočujeme na Røros a po chvíli sjíždíme k řece. Sója byla naštěstí opět přesunuta na zítřek, takže se snad konečně pořádně najím.
Vypadá to, že dnes v noci bude konečně zase jednou tma. Možná taky proto, že je zataženo. A čím jsme jižněji, tím bývá večer větší zima. Údolím táhnou nízko letící mraky.

Den 16., Út 27.7.2004

Před polednem přijíždíme do Rørosu. Je to hornické městečko, stejně jako v Kåfjordu se tu těžila měď. Ale narozdíl od něj se po skončení těžby dokázalo transformovat v turistické centrum. Celé město je v podstatě jeden velký skanzen, je tu hornické muzeum, vprostřed města nechali haldu hlušiny. Røros žije ze své minulosti.
Po třech hodinách necháváme Røros za sebou a vydáváme se dál po silnici č.30 na jih. U Alvdalu v údolí Glåmy, nejdelší norské řeky, máme taktickou poradu. Nakonec se rozhodujeme vynechat Cestu trolů a Geiranger a míříme rovnou do pohoří (a národního parku) Rondane. V městečku Otta odbočujeme z E6 a stoupáme serpentinami k parku. Kolem silničky se zase už pasou ne sobi, ale krávy.
Donutili mě vařit. Takže budem bez večeře.
Tak nakonec to všichni snědli. Měli dokonce tolik taktu, že blili až když jsem je neviděl. Je hrozná zima, nemůžu usnout.

Den 17., St 28.7.2004

Od čtyř hodin je mi blbě od žaludku. Počítám, že z toho blivajzu, co byl k večeři. V sedm se konečně otepluje a já usínám. Místo aby mě vzbudili v osm, probudili mě až v jedenáct a vynadali mi, že spím tak dlouho.
Vyjíždíme autem až k hranici parku (v osadě Mysuseter platíme 10 NOK, aby nás vůbec pustili autem až k ní) a ve 14:00 vyrážíme směrem k boudě Rondvassbu. Park je dost svérázný: plošina posetá kameny se vzadu zvedá do několika hřebenů a to vše je holé. Roste tu tráva, mech, vřes a lišejník, semtam borůvčí nebo plazivé křoví. Kousek před Rondvassbu potkáváme rodinku z Čech. Asi půl hodiny klábosíme. Potom pokračujeme dál, zatímco oni míří už k autu a pryč odtud. U Rondvassbu odbočujeme na západ na Peer Gynt-Hytta. Během následující půlhodiny potkáváme další asi tři skupiny čechů. Na půl cestě doháníme dva cyklisty - chudáci, musí kola po kamenité cestě většinou vést. Po překonání říčky Ljosåe se rozhodujeme ještě dnes pokořit vrchy Sukkertoppen a Bråndalsbelgen. Jak už to ale u nás bývá, v půli kopce měníme plány a obracíme dolů, k Boudě Ljosåbue. Ta je zdarma, tudíž obsazená. Ale pěkná. Cyklisti nás mezitím zase předešli. Pokračujeme dál k Peer Gynt-Hytta. Cestou opět míjíme cyklisty - chvíli jeli a hned se vybourali do turistické značky. A zbořili ji. V Peer Gynt-Hytta s díky odmítáme ubytování za 300,- (pro všechny 4, takže ještě relativně slušná cena) a uleháme kousek od chaty. Rondane má jednu nevýhodu - v celém parku snad není jediný strom, a protože včera došla i poslední ze tří plynových bomb, táhli jsme polévky zbytečně. Takže večeříme Bebe, na každého vychází příděl pěti sušenek. Nacpaní k prasknutí zalézáme do spacáků. K snídani bude čtvrtka chleba a víc nemáme...

Den 18., Čt 29.7.2004

V noci bylo jasno, tudíž zima a rosa. Dokonce jedna hvězda, přestože úplná tma tu ještě není. Vstáváme až ve dvanáct, takže výstup na Bråndalsbelgen a ledovec Blåbreen vypouštíme a míříme k autu. Cestou stíháme ještě vodopády Veslenfossen a v údolí Uly Bruresløret a spoustu bezejmenných. Po šesté odjíždíme z Rondane a po "krátké" debatě, zda nejet ještě na Galdhøppigen, nejvyšší horu Norska, rozhodujeme se zamířit rovnou na jih. Snažíme se najít místo na spaní, ale krajina je už hustě osídlená, takže nakonec si dopřáváme luxus kempu s kuchyňkou a teplou vodou - za přijatelných 130 NOK. Vaříme těstoviny s luncheonmeatem, klasika, ovšem oproti předešlým dnům konečně vydatné jídlo.

Den 19., Pá 30.7.2004

Vstáváme na naše poměry docela brzo, v půl desáté. Vaříme k snídani polévku, balíme stan a v 11 hodin spěcháme už do Lillehammeru. Placené parkoviště nás nutí strávit zde jen hodinu, ale stejně tu nic moc k vidění není, aspoň toho bezplatného. Za peníze by se samozřejmě dala vidět spousta míst, pochopitelně spojených většinou s olympiádou v roce 1994.
V 15:30 vyrážíme už od auta, zaparkovaného v boční uličce, na prohlídku Osla. Máme na to tři hodiny. S velkým O. Oslo vypadá docela pěkně, konečně město, kde starý dům není nic vyjímečného.
V půl sedmé spěcháme už dál, musíme stihnout trajekt. Z Osla se naštěstí vymotáváme docela snadno. Ve 20:12 jsme zpět ve Švédsku.
Po desáté přijíždíme do Götteborgu. Trajekt ve 23:55 do Frederikshavnu je už plně rezervován, ale rozhodujeme se čekat, zda někdo nevypadne. Platíme 685 švédských korun, ovšem dvoustovkovou eurobankovkou, takže ve výsledku máme přes 1200 SEK a skoro žádná eura.
V jedenáct přijíždí trajekt. Sledujeme, jak se obrovský kolos uprostřed přístavu točí na místě čelem vzad a couvá k nájezdním rampám.
Uf, vešli jsme se. Sice se naloďujeme jako předposlední a zbývají na celých třech patrech pro auta tři volná místa, ale jsme na palubě.
Po třetí hodině ranní dorážíme do Dánska. Málem způsobujeme trapas, protože Filip trochu zaspal. Z přístavu míříme rovnou do polí. Na jakémsi hřišti za vesnicí napůl stavíme stan a jdeme si ještě na pár hodin zdřímnout.

Den 20., So 31.7.2004

Vstáváme už v osm a rychle prcháme před udivenými pohledy lidí z okolostojících domů a před příšerně pálícím slunkem. Navštěvujeme Aalborg - továrny a ošklivé činžáky. Tedy zkraje. Centrum už vypadá o něco lépe, ikdyž i ono působí dost zanedbaně. Největší zdejší atrakci, park Tivoli, jsme si dovolit nemohli. Milé překvapení nás však čekalo v přístavu: kotví tam přes osmdesát plachetnic, čtvrtina z nich opravdu velkých, i čtyřstěžník jsem zahlédl. Od jednoho člověka se dozvídám, že jde o závod, který startoval v Antverpách. V pondělí prý vyplouvají do Stavangeru. Procházíme přístav, žádná z lodí není vysloveně závodní, jde tu spíš o zážitek. Na jednom dvojstěžníku bez kajuty se válí dvacet mladých lidí s batohy a spacáky, jedna krásně vyřezávaná ruská loď má dokonce na palubě nechaných několik kanónů.
Ve 12:34 jsme zdolali nejvyšší vrchol Dánska, 173m vysoký Yding Skovhøj, o 23 minut později i Ejer Bavnehøj (171m). Použivše ještě nejvýše položené toalety v Dánsku vyrážíme dál.
V protisměru jsme viděli havárii a teď už asi 30km jedeme kolem kolony stojících aut. Chudáci.
50km...
A teď stojíme v koloně i my.
Deutschland Deutschland über alles, um fünfzehn neunzehn ist das klar.
V Hamburku půl hodiny hledáme místo k zaparkování, nakonec parkujeme před věznicí. Ve městě je k vidění vodotrysk, dva cihlové kostely a jeden cyklistický závod.
Kolem půl deváté míjíme Berlín a míříme na Drážďany.

Den 21., Ne 1.8.2004

Zmáhá mě spaní. Takže si pamatuji jen, že jsme stáli kdesi u vysoké trávy, že jsme pak odtamtud couvali, potom že jsem se vzbudil a Lucie mi z půl metru do ucha cosi ječela hlasem tak odporným, jak jen ona dokáže, a ještě poučení, že nakonec je vždycky lepší mlčet než mluvit.
Ve čtvrt na dvě jsme v Čechách. Hned za hranicemi nás Ukrajinec slovy "Já ne pistol potřebovat Teplice zaplatím" upozornil, kde jsme, a probudil naši opatrnost, jež ještě spokojeně poklimbávala, ukolébána Norskem.
6:15 - Modřany. 8900km.


Zpátky